Země, hvězdo zbožňovaná,
z níž je tíže má i zář,
naše milostenko matko,
jejíž klín má požehnání
od věků až do věků;
s oštěpy a smolnicemi
hrající si dryado,
vířící jak rudá nemoc,
která, drzou kytku v zubech,
tančí mezi sopkami;
ranící a zraňovaná
trpitelko v horečkách,
ty, která se umírajíc
obrozuješ skokem s lůžka
jako člověk, jenž chce žít...