„Nechť hostitelé žijí!“ „Mnohá léta!“
„Leť jako tanec po ledu náš krok!“
„A láska hřej!“ „Až do skonání světa!“ –
Vře punč. A cinkla číše. Nový rok.
A zatím, slyš, cos tajemného zvenčí
se ozvalo. Svist bruslí? Nebo ston?
A mlčením zas pohlcen zvuk tenčí
a vábivější než sám houslí tón.
My vyšli pod hvězdy, jež tuhly. Sněžná
pláň rybníka je. Pole samý sníh.
Co mihlo se to kol? Jak paní kněžna,
Smrt jede po saních.
Smrt jede po saních a slůvka nedí
a nepohnuta zírá do kraje.
Kdo z nás to, na niž oko její hledí?
Kdo prvý jejím dechem roztaje?
Zpět pod jmelí a k vínu, v pokoj světlý!
Nechť hudba hrá, nechť znova zvoní číš!
Jsme mládi, horcí jsme a nedokvetlí –
Ty zdráv buď, jenž nás první opustíš!