Spí město stopené v mlh šedý oceán,
nad vlnami se chví stín kmitavý dvou věží,
a mně se náhle zdá, že stojím na pobřeží,
že dole u nohou mi věčnost-moře leží,
až ke mně přílivu že temný vzdor je hnán.
Vypluly tóny z vod. Ó v dóm to zvony zvou
svým zvukem dunivým. Z dob dávných dumy jdou,
můj ret by chtěl se chvět dětinskou modlitbou – –
Ret sevřen. Bez víry se skláním v moře mlh.
Ret mlčí. Jenom zrak krůpějí slanou zvlh.
Já, němý, k žádnému se bohu nepomodliv,
zas dolů v podmořský, v zakletý tichý dům
jdu, nejdu, nesen jsem, kam zanáší mě odliv,
tam na dno k těžkým dnům, v zamžených domov dum.