„Tak rád bych v tvou jizbu vešel! Otevř mi, spíš či bdíš?“
Kdo lákal to duši? to večer zaklepal na bílou mříž,
díval se laskavým okem ve ztichle spící tvář,
na kterou z přivřených oken tlumená padla zář.
„Tak rád bych ve své ruce ucítil tvoji dlaň!
Jen spi a neprobuď se, spi tiše dál a vstaň!“
A vstala; za jeho hlasem po špičkách zvolna šla
a neprobudila se a dotkla se jen skla.
„Tak rád bych ti píseň zpíval!“ – již zavál oknem van,
„tak rád bych tě do vlasů líbal!“ – a bylo dokořán.
Z města zvonily zvony, výdech sem od moří vlét,
a zavoněly stromy, a dotykem stával se svět,
v těla, jichž bdící nezná, vše spolu splývalo,
a všechno mluvilo ze sna a všechno zpívalo.