V mdlém dusnu chvil, kdy rovina mne láká,
kdy vrchol, sok můj, vzrůstá nad oblaka,
kdy hořknou rty a pod nohou se drolí
prsť, na níž znaven zachytil se krok,
ve zprahlé chvíli závisti, kdy bolí
let krahujců a dravčí skok –
já přece neklesám. Též já jsem jednou
nad hloubkou zahleděl se nedohlednou
v drůz křišťálových oko neměnné;
v líc šlehán, modř já mrazivou jsem ssál,
já viděl bez dechu, jak s temene
prach sněžný v prázdné nekonečno vál.