Královno moře v popelavém hávu,
kde bytuješ, duch kast se prolíná.
Tvým hradbám vstříc, jež zašlou znají slávu,
pach stoupá z uliček a rybina;
tvé nejvzdušnější sloupky hlásat mohou,
že barvou šlechtictví šeď smutku je –
a dole šička na ztepilých nohou
jde s úsměvem, jenž tolik slibuje!
Zde na balkoně nýt by měla slečna,
tam s kazatelny bouřit moh by mnich,
a jsou to vidiny, půl z neskutečna,
půl z dálek zapadlých a neplodných.
Jsou prudší vichry, jež teď městy dují,
už o nymfách nás nedojímá hra;
hleď, na střechách se kočky miliskují,
slyš, Tritonek se tříští nádhera – –
Je omšelé mít srdce ochořelé
a nežít dnem, jenž nově z jitra vznik – –
Žel, nesem též – my, krásy světitelé –
svůj mrtvý v duši kout, svůj Dubrovník.