Zlý osten stesku, jenž mé tělo rve,
spár, který drásá jako nikdy před tím,
své drápy zaťaly mi do krve
a tuším ponejprv: já nedoletím.
Já posud necítil jak tentokrát,
že sražen budu, nedostihnuv cíle.
Tak v horečce já nikdy neměl rád,
tak tragicky, tak magicky, tak šíle.
Smrt v sluch mi šeptá píseň odvahy,
že zapomínám, živ-li budu zítra.
Kam zírám, rozpiaty jsou nástrahy,
však bolí víc a pálí hloub strach z nitra.
Ten strach, jenž ke rtům ode rtů mne hnal
a vždy zas touhou bláznivou se řítí:
Ztracen je den, kdy jsem tě nelíbal,
ztracena noc, kdy nebudu tě míti.
Ten strach, že konečně mne onen šíp,
jenž v ostří kalen osudem je, sklátí.
Bol otupí se bolem. Bude líp.
Jen mělo se tak dávno, dávno státi.