Čím více v knihách čtu,
tím méně znám.
Čím víc mne líbá rtů,
tím hloub jsem sám.
Čím zvučněj hlučí svět,
tím duch je tišší.
Co šeptá v snách můj ret,
kdo že to slyší?
Od dětství vyšinut
a dítě vždy,
svým bohatstvím jsem chud
a pro své rty,
jež dotčeny jsou snem,
já nemám stání,
neb třikrát proklet jsem
v svém požehnání.
To srdce nevěrné –
žár, pout a zmar –
jež od sudičky zlé
mám v bědný dar,
jímž hnán a štván jsem byl
a jímž jsem zmámen –
kdo by je zaměnil
za tvrdý kámen!
Kdo žár chce zmrazit v mráz
a v solný sloup?
Tak volám zas a zas,
leč hloub a hloub
svou padám samotou,
kde tma se šeří.
Kdo slyší zpověď mou?...
A kdo mi věří?