Z provlhlých trav, kde vítr nezavěje,
omamně dýchla lesní orchideje,
a místo tance potoku a vos
jen dusno krouží, dusno tuberos.
Vy máky na poli a chrpo v poli,
jste trysklá krev, jsi oko, které bolí
mou umělost, tak městsky složitou,
tak bez života prý – tak prožitou.
Blažen, čí prostota je víc než maska;
blahoslaven, čí duch jak husopaska
vije si vínek z bílých kopretin;
a namlouvá si, že je boží syn!