Mé srdce, na rozvětří cest
když zmaten září stojím,
ty ozvi se a dám se vést
půlnočním zvukem tvojím.
Sám mezi stromy pod sněhem
bych nemusil se rdíti,
bych zdusil stud, že ještě jsem –
mé srdce, kudy jíti?
Kam povede nás cesta, kam?
Jdem na smrt? V hanbu jdeme?...
Já ticho sněhu v duši mám
a srdce, srdce němé.