Vše nadlidštější, než v představách bylo.
Obludné plochy jak gigantů dílo.
Kopule. Oblouk. Vzmach obelisků.
A na křižovatkách voda v trysku.
Předvěký triumf. Architravy.
A prostá ohnice v zeleni trávy.
Spěch pyšný – a slepý – a bez ohledu.
Ale údy prorostlé tkáněmi dědů:
pod těžkou bání akvedukt štíhlý;
v sousedství betonu vyrudlé cihly.
Pod zemí mnich, jenž marně se postí.
Nad zemí rozlet. Do velkosti.
Bouří se Afer. Hrozí Sarmat.
Víření bubnů. Nástup armád.
S nevalnou představou o člověku
vykopat přístav; v něm předobraz věků!
K tomu, co nové, zlou nedůvěru.
Obrodit tu, jež zapadla, éru!
Zítřek-li zdá se být bez východu,
svázat svou slabost s kořeny rodu;
zoufale, s rachotem, plout: ještě jednou!
za starou metou ať kotvy se zvednou!
A do vytí času, jenž vlny přes kormu hází:
„K imperiu!“ Nebo do společné zkázy.