Oplakávala manžela: „Kéž na jeho místě bych ležela! Kéž jedenkrát ještě by z hrobky moh! Můj pán a můj silák, můj dobrý hoch!
Ne, takový, jak můj byl muž, nebude, nebyl – ach, není ho už!“ Tloukla se v prsa, rvala vlas, líbala, lkala zas a zas:
„Nechte mne samotnou v hrobce s ním, až před jitrem já se rozloučím.“ Rodině kývla, aby šla, služebnou s jídlem odmítla –
„Jediné, co mi zanechal, slza je, smutek, vdoví žal!“ – Až posléz noční čas a kvil přemoh ji, uspal, zkonejšil.
V tom na mříž hrobky ťuk, ťuk, ťuk. „Sním nebo bdím, ach jaký zvuk!“ – „Otevřte, vidím světla kmit, je zima, chtěl bych v teple být.“
A znovu na mříž buch a buch. „Kdo mne to budí, tvůj to duch?“ – „Já nejsem duch a já jsem stráž, přec mne tu zkřehnout nenecháš!“
A do třetice klepiklep: – „Mám víno, pečínku a chléb.“ Tu tělem zaškubal jí mráz, tu polilo ji horko zas,
tu chladem jí to prochvělo a kolena jí sevřelo, po schůdkách ona nahoru a odsunula závoru,
potácela se dolů zpět a k mrtvému tělu tiskla ret a na vetřelce nehledíc zírala nebožtíku v líc.
Jak vrhla se na svého manžela, shora ji náruč sevřela; bledému hladila tvář a dlaň, půlnoční host ji líbal zaň;
„miláčku drahý,“ zrak jí vlh; a druhý ji, truchlivou, k sobě strh; ten tichý ji zval, ten hřmotný víc, „Siláku,“ šeptla a pak už nic...
Sotva se z mrákot probrala, za slzou slza se vydrala: „Ach, hrůza, ach běda, já bídnice! Já zhřešila víc než velice!
A přec... můj duch nebyl nevěren, já v mysli patřila tobě jen, můj choti, jenž’s mne měl tak rád, já zřela jen tebe... ach, napořád!“
A sotva že oči přivřela, hned zřela zas jeho jen, manžela. Voják ji v loktech konejší: „Cožpak by on byl ctnostnější?
Však by se choval tak jak my, jenom být živ a mrtva ty. Teď svatý je jak poustevník. Jemu se žije! Je nebožtík!
Ať se mi, milá, už netrápíš!“ V tom potichounku cinkla mříž, to stříbrně se k hrobce smek ranního slunce paprsek.
„Buď s bohem a dík měj, achich žel, vždyť já tam venku hlídat měl.“ Ještě ji jednou zulíbal a nechal ji, by spala dál.
Pak odkvapil... a přiběh zas a na celém se těle třás: „Veta je po mně nešťastném. Už na smrt odsouzen já jsem!
Ty, zlá, mne na svědomí máš, já pod čakanem stát měl stráž, já oběšence střežit měl, a zatím co jsem tady dlel,
kdos jeho tělo mi ukradl – a já teď hrdlem propadl!“ Leč vdova věrná si rady ví a nad svým chotěm štkajíc dí:
„Byť mrtev, přec je spása v něm! Zde toho nebožtíka vem, a že jsi mnou byl v pospas dán, své nejdražší vydám ti pro čakan.
Co tělo jest! Vždyť nejsme, ach, než dým a popel, zem a prach. A nechť i stokrát ovdovím, on chotěm mi zůstane duchovým.
S ním k šibenici teď rychle spěj a ke mně se vrať co nejrychlej!“ Tak touhy hlas byl naplněn: Mrtvý se dostal na vzduch ven,
co vdova, na místě manžela, za živa v hrobě ležela.
Cookies on Poetry Cove