Já tisíckrát ji slyšel,
slyším ji zas a zas,
a kdybych nevím kam přišel
do země divokých krás,
já napořád nosil bych v sobě
tu píseň rodných vod,
šeptá mi v půlnoční době,
teď zní jak chorovod,
zní ve všech jazycích světa,
však pro mne jen jednu má řeč,
ať louka jetelem vzkvétá,
ať voní senoseč,
ať sníh je na hrotech jezu
a puká březnový led,
ať pryč se ženu a vezu,
já stále slyším ji pět,
tu píseň, jež v sluchu mi dříme
a zpívá jak housle a zvon,
tu, o níž z dětství jen víme,
ten jeden, ten nejhlubší tón.