Charakter nemá. Leda charaktery.
Spíš patery než pouhé čtvery.
Slovák, Žid, Němec, Maďar, Čech.
Ne souhrn: okus chutí všech.
Okno do východního světa.
A ve všech řečích opereta.
Zkrátka, co v Evropě je mír,
voilà l’Europe en miniature.
Z té svůdnice už nejde strach;
na klíně má ji Francouz nebo Vlach;
v sále tak velkém, až je málem zima,
vzpomínka bloudí, usmívá se, klímá;
gracie ztuhla v rýhách ličidla;
zde ústa jsou, jichž vroucnost vystydla,
to ňadra jsou, jež prvá byla v říši;
toť Dalila, z níž smutek čiší.
Zde gourmand, láskou k minulosti jatý –
zde hoch, jenž zdědil příliš těsné šaty;
zde hidalgo (či jeptiška to spíš?) –
zde dlouhán, bumbrlíček, nouveau-riche.
Nu, kdyby to tak přišlo na divadlo,
„ústrojně“, napsal bych, „to nevypadlo.
Čas-dramatik as posud neuspěl
vytvořit dílo ze svého pêle-mêle;
ten začátečník smíchal děj, až běda.
...Však talent se mu arci upřít nedá.“