Mne pronásleduje výkřik
rebela Janošíka:
Křivda je u pánů –
pravda u zbojníka!
Lid, jenž tisíc let sloužil,
přes noc procitl pánem.
My, kdo chystali vzpouru,
my že se tyrany stanem?
Rozjetá kolesa dějin
točí se po věky stejně?
Ti, kdo v zázraky věří,
doufají beznadějně?
Je volnost dobyta vlasti,
je krví splacena draze.
Je slastno, je slavno vlásti – –
Leč zbojníkem být bylo snáze!
Bratrská marseillaiso,
zvuč, rovnosti, volnosti sloko!
Pokud lidé jsou lidmi,
touží, ach: Za oko oko!
Pokud lidé jsou lidmi,
znají jen pány a chlopy,
znají jen vítěznou píseň:
„slávy se triumfem opij!
Život je štvanice na zvěř;
boj mužů, toť honba kančí.
Nad padlým protivníkem
zběsilý kankán se tančí.
Kdo podleh, sotva byl člověk:
měl tisíc ďáblů v těle!“
Tak dlouho trvá ten pokřik,
až padlého nepřítele
posedne, pronikne ďábel
odvety, noci a krve,
a rameny zlíbá půdu
ten, kdo byl vítězem prve.
A bude tak věčně? A píseň
lidského míru kdy zazní?
V snů echo nevěří nikdo,
než básník, než zbojník –
Dva blázni.