Vy, slastí nenasytitelné rty,
jež horkým dechem šeptáte jen „ty!“,
ó tělo, jež, jak žár můj v tebe plyne,
již zatoužilos v objetí zas jiné,
ó ženo, ty, jež boj a svár jsi náš,
Istná nevěrnice, lichotná ty Fryne,
zrozena z vln jsi, s vlnkou odplýváš,
zla rozsévačko! propasti! ó klíne!
Jsi beze jména a máš tisíc jmen.
Tvůj původ na věky je utajen.
Jsi závoj doteků. Jsi nahá rána,
jíž mužné lásky čest je rozežrána.
Mluv, nevinně ty vinná Kressido –
jsi chtivý hřích a vzhled máš jako panna –,
mluv, zázraku, mluv, sfingo: Kdo jsi? Kdo?
Buď prokleta! A přec – – Buď požehnána!