Čtu v jednom starém trouveru,
jak jméno prý plodí nevěru.
Když musil od té, jíž písně pěl,
přes moře smutný rytíř jel
a čím se toulal dál a dál,
tím strastněj na tu vzpomínal,
jež byla mu kněžnou a milou a strýní.
Až potkal se s její jmenovkyní.
I nevěděl, jak se mu dálo.
To jméno, to jméno mu udělalo.
Nevzplanul vášní k nové ženě.
Zpíjel se, ztrácel v starém jméně.
To prvou svou lásku jménem zval,
když Bělorukou v náruč bral. –
Nevěřím starým báchorkám.
Já líp to znám. Já žil to sám.
Té pozbyv, jíž jsem písně pěl,
já tobě nesměl, já neuměl,
tobě, jež měla jsi stejné jméno.
Ne mystické pouto, však položeno
bylo jak ostrý meč mezi nás.
Tak jsem tě shléd, tak ztratil zas,
to jméno mne hnalo dál a dál
a nadarmo jsem slova bral
a toužil, ztracen v ryk a hluk,
přehlušit jeden, ten jeden zvuk.
Až jednou... To na smutném pobřeží bylo.
Neznámě, známě mi zazvonilo
to staré jméno, to nové jméno,
zrosené, šťastné, odkouzleno,
a v sluch se mi vlila zas melodie,
k níž do rytmu mé srdce bije:
„Iseut, ma dru, Iseut m’ amie,
en vous ma mort, en vous ma vie.“