Dvůr domečků jak svítí, mlčeliv!
Krajkoví lip se němě do vod sklání.
Šept průplavů, kde moře dulo dřív.
Zákoutí vzkaz – – Což byl jsem tu kdy živ?
Hra zvonků v poledne zní jako vzpomínání.
Má duše – bekyně sem zavátá
v ten záliv času tichem příliš sladký –
sní, čeká, mdlí a teskní, zajata,
by do hříchu ji, s křikem „thalatta!“,
vichr strh zpátky.