Co v rose slz, já všecky vyplakal.
Mí ptáci odlétli, mé listí sváto.
Den vlek’ se za dnem, tichnul smích a žal,
mé roucho svatební mi navždy sňato.
Kal s krví zadusily šťávu míz
a projaly mne hnilobou a plísní.
V mé koruně smích bohů šuměl kdys,
teď prázdné nebe posměchem ji třísní.
Je soumrak mrtvolný. A nehřmí hrom
a vichřice mne nevyrazí z kořen.
Proč tlím a hynu, života já strom?
Já, zázrak stvoření, proč byl jsem stvořen?