Zas myslím na strom, jenž se v okno dívá,
jak topol hrd a teskně jako jíva,
tak vášnivě, že tělo ze sna ruší,
a zpěvně tak, že ukolébá duši,
tak dravě, jak by z kořen rval spleť údů,
tak sladce, jak by zulíbat chtěl půdu.
Hle, čím jsem já? Má koruna se níží
a zmítá se a vlá svou vlastní tíží.
Též já jsem strom. Já kořeny jsem všemi
a snem i mízou k matce přissát zemi.
Vše záchvěvy, jež osudem jsou přány,
ať slunce polibek, ať vichru rány,
mlh jitřní pozdrav, čistou mluvu sněhu,
krev oblaků, zpěv ptáků, bouř i něhu
chci vzrušen přijímat, v den léta, zimy
brát rozechvěn, co život přináší mi –
a v okno, jež se vzhůru ke mně dívá,
nechať se déšť mých písní tiše schvívá.