Být k slunci rozkřídlen jak nesmrtelných syn,
mít v očích kosmu jas, ne rmut, ne stín,
chtít slyšet píseň sfér a vpít se v světů proud,
bít křídlem do prázdna – a procitnout – –
ne pták, ne z báje mrak... A teprv nyní,
kdy vím, že dávám stín a oblak že mne stíní,
já také za dne zřím
hvězd, nevídaných dřív, tak bělozvučnou přízi,
já rytmu rozumím, když kmenem tekou mým
ty zcela pozemské, ty nejvzdušnější mízy,
a písním větru náruč rozevřenu,
až po korunu zvon, já všecek od kořenů
zním.