Noc láká pod sněhem a hvězdami.
Noc opalisující, bezhlesá.
Jak ztuhlý zvon se klenou nad námi
průzračná nebesa.
Slyš, mluví půlnoc. V oslnivé stráně,
v les vánoční, jenž jíním ticha vzkvétá,
van něhy zadýchal, a stříbra báně
se plaše dotklo zlaté srdce světa.
Jím rozhoupal se vesmír. Zvučel čas.
Zazvonil vítr o sklo jehličí.
Zněl hvězdy třpyt, kol hvězdy jak se třás.
Však zvuk byl nejčistší,
jímž lidské srdce mladě zazvonilo
milostným trylkem, hranou odříkání.
Těch zvonů echo stohlasé se slilo
v mé jedno přání:
Mít v stáří mrazem prošlehaný hled,
vlást zimní vůlí malátnícím snům –
a srdcem, srdcem osmnácti let
bít horce v pozdrav čistým nebesům.