Ten z dálky svist, jenž nově ranit zná,
se zabod v srdce nezahojené.
Smrt, víříc listím, jeseň větrná,
z nás na nikoho nezapomene,
smrt zpívá v lesích nad zrcadlem vod,
jde táhlý šum, jenž nezaburácí,
a srdce, v něž jen hloub se vssává hrot,
zní božstvím strun, než dovykrvácí.