Hluboké, hluboké studny jsou.
Hruď lidská nejhlubší.
Padlo mi slovo do prsou,
hluboko na dně spí.
Naděj tam spí a čeká žal,
až zmlkne vůkol svět,
až bůh, jenž studnám hloubku dal,
v svou hruď ji vdechne zpět.
Až studny kraj se rozpadne,
až věčnem budu vpit,
až ticho zalká, beze mne
mé slovo počne znít.
Nemohu zemřít. Nezemru,
třeba bych umřel rád
a třeba bude do větrů
můj popel rozevlát.
Mé slovo padne do prsou
zas příštím pohrobkům.
Vše věci pomíjivé jsou.
Hruď lidská – věčna dům.
Z ní slovo, jež mně nepatří,
přes věky bude znít,
s propastmi hvězd mne pobratří
a smrtí dá mi žít.