Jdu – nejdu, nežiju, jsem nesen žitím,
jdu – nejdu, vznáším se jak somnambul.
Jak hvězda Lucifer vám dolů svítím,
můj osud jest, bych stoupal, trpěl, žhnul.
A v prázdno-li se rozstřiknu, co na tom!
Víc nežli život znal jsem v toku chvil.
Jsem popel, hlína, prach – leč jeden atom
je z mraků, v nichž sám tvůrce hovořil.
A proto nebe do prsou mi svítí,
když vlna temna dolů kane k vám,
a proto vím, že budu v tobě žíti,
až „s bohem“ poslední ti pošeptám.