Když světlo s křišťálových ramen
se v zrcadlový lilo sál
a shlcen ve žlutý když plamen
i dech i vzduch i prostor tál,
když roztřesená záře ve sklo
svou vylekanou tiskla líc,
mně náhle po noci se stesklo,
jež, třpytem vyplašena, venku
klepala tiše na dvéře,
bych rozpomněl se na milenku,
na černý zrak i kadeře.
A já jsem šel a chvěl se v přání,
by posvětil mě tichý žár,
a já jsem šel a z nenadání
sáh na mne temna dravý spár,
to jakás ruka boha, ženy
či záhuby mne škrtila,
to jakás vlna v neviděný
mne jícen bezdný shltila,
já bez smyslů se zapotácel
a vzlyk se vydral z hrůzy mdlob,
já pod nohama půdu ztrácel,
kams v podmořský se řítě hrob.
I zaříkal jsem zaříkadly
své oči, z kterých třeštil děs,
tu černé vlny poopadly
a pohled zachytil se kdes,
kde zcela matně dvěma body
pruh souše kynul jediný;
záhadná noc mi z temna vody
vyslala milé delfiny,
že vznášel jsem se na jich hřbetu,
šploucháním vlnek kolébán,
ó země, země, země je tu,
jsem pohybů svých, smyslů pán:
Teď noci zrak mi opět svítí,
ten nedohledný, plný zrad,
a nyní teprv chci ji míti
a zle ji zlíbat tisíckrát.