Pohled vítězný a pronikavý,
vroucí tak, že hmotu v sobě taví,
pozemsky však milující zem
s hrdostí, jež ví: tvé dítě jsem,
prozářený rozkoší a steskem,
prošlehující svým krásným bleskem
lepou škrabošku až v nahý cit –
pohled takový chci zachytit!
který tiše zírá kolem sebe;
do něhož se schvělo jižní nebe,
nadechnuté fialovo hvězd,
chladná sivost na obzoru měst
procitajících – Svůj štětec nořím
v slávu všehomíra; obraz tvořím,
muže-dítě s hledem takovým,
v okamžik že věčnost zakotvím.
Vyvoleny jsou mé prsty slepé,
vidoucí to žití velkolepé
vtěliti, jež prolilo se v hmat,
věkům příštím chtějíc požehnat.
A již cizí pohled, zlý a vroucí,
zvědavý a zcela vševědoucí,
z obrazu se hrouží v duši mou:
zraky mé kéž v něm se rozplynou!