Zde v stínu, po bělostném tomto schodišti
choť kdyby Menelaa, krále spartského,
mi sestupujíc přicházela, bílá, vstříc,
já neužas bych, slyše, se zralých že rtů
jí plyne mluva, jakou znám. Ó milostná,
tvá řeč tu souzní s rytmem vln a chůze tvá
se v ritu nese slovanském. Ne krví sic,
však jazykem jsa spřízněn s duší pomoří,
já slabikovat budu slova nových krás,
já, nevědomý posud, Heleno, tvůj host,
chci ostrovního vzývat Eróta; on luk
má napiatý a drahou vodstva k Městu koz
a odtud po Kronovcův oltář až sem v les
mé kroky řídí a mne sliby ovládá,
jež teprv nyní z jeho úst mi k srdci jdou...