V noc hluchou lačné feny
nechť s hřívou zuří zježenou,
nechť vztekem zsinalé pěny
se přes palubu přeženou!
Loď trupy zvířat drtí,
hřmí přes plece i přes tlamy –
však bledší přízrak smrti
za námi, s námi, před námi:
Jak cyklop, který hází
tříšť skalin, loď jež rozbijí,
tak ostrov kamennou hrází
rozmetá útok bestií
a s majákem, jenž mu svítí
jak fanál smrti na čele,
se na můj koráb řítí,
jenž světélkuje zbaběle.
Před sebou smrt já vidím,
pod sebou pole záhuby,
kol půlnoc řve – Já řídím
živoucí život s paluby;
nás vírů, bradel, tesů
vidoucí vůle uchová,
soutěskou vin a běsů
propluje loď má duchová.