Vběh’ jarní vánek oknem po špičkách
a na svou sestru zvědavě se dívá,
jak leží tu v svých zlatých střevíčkách,
tak smířeně, tak mladě, jako živá,
jak by se vydat chtěla na cestu,
jíž radostno jí, volně bude jíti.
Zřím zmaru prázdnou tvář? Spíš nevěstu,
jež v lásce k srdci tiskne chumáč kvítí.
Jde, nikdo nezná kam. Jak přišla kdys,
a sotva víme, z kterého k nám kraje.
Leč kudy šla, kraj omlád’ v dechu míz,
a kdo ji miloval, měl svátek máje.
Je smír i v bolu. Věnců trpký pach
a slzí sladká útěcha nám splývá.
Smrt nemá hrůz. Pták dole v zahradách
svou jitřní píseň na cestu ti zpívá.