Dívej se zbožně, jak se šero sklání
nad zahradou, jež teskna podzimem:
„...Včera jsme byli květy obsypáni,
dnes třesem se a zítra pohynem...“
Naslouchej zbožně, ticho jak se sklání
a v kupě mrtvých listů šelestí:
z nich každý byl by v němém umírání
tajemných věcí býval předzvěstí.
Zrak vzpomínky se k mému duchu sklání –
víš přec, jak božsky s větve krouží list?
Mohl bych žíti v samém vzpomínání
na svaté chvíle, povznesen a čist!
A snad mi štěstí nade rty se sklání,
však marně žízním jak muž v podsvětí:
v mír oddanosti, v mužné odříkání
se stišilo mé duše prokletí.