Můj život je zasvěcen tajemství slova.
S tvých rtů čtu teď, dítě, to mysterium.
Já bez cíle bloudil, bez domova.
S mělčinou nesmířen, cíl mám i dům.
Odkud? a kam? Ty hloubko, ty vírná!
Od moře k moři jsme průplav. Jsme proud,
z dálek se valící do nedozírna.
Má mladinká řeko, jak vidím tě plout,
spojením vzniklá dvou ramen, dvou toků,
mám rád, pod nímž plyneš, ten listnatý krov,
tvých vlnek mám šplounání v sluchu a v oku,
můj život je zasvěcen tajemství slov:
jsou mateřsky důvěrná, nevinně nová,
však hukot v nich šumí, jak věčna van.
Naslouchám na břehu. Zvedám je. Slova
jsou škeble, z nichž promlouvá oceán.