Tak šťastné jméno. A tak časný skon.
Jak Jaro. Jak Euforion.
Radostně plálo. Dýchalo jak van.
Teď zvoní, zvoní hudbou hran.
Teď vyčítavě do prázdna se ptá:
„Ach, proč tak záhy? A proč já?“
Jak milá vzpomínka, jež poraní,
jak smích, jenž lká, to jméno zní,
jak píseň, trysklá z krve červánků:
„Nikdy, už nikdy...“ Dítě! Skřivánku!