Ječ, říjej, řič v mé snění etherné,
rvi život v hloub, řvi výsměch naší víře,
tři o výspu své tělo nezměrné,
ty bez citu, ty bez duše, ty zvíře!
Co lidské, neznáš, vírná prahmoto,
tvůj smích je smrt a náruč tvá nám klne,
vždy vzdálený a cizí despoto,
já v tebe vpíjím zraky hrůzy plné
– – a přec tě miluju; a přece vím:
byť vztek tvůj soptil nelidsky a lítě,
ač, Leviathane, jsem rabem tvým,
já, chaose, jsem pokrevné tvé dítě;
přec také v tobě zásvětí je řád,
přec také ty svým během kolotavým
v kruh věčný božského jsi kosmu vpiat,
přec, náměsíční bratře můj, té zdravím!
Šum, duj a huč a vzdouvej se a val,
mé nitro zaplav, očisť jeho ránu,
smyj malý bol a pozemský můj žal
a v hruď mou vdechni hukot oceánu,
svou nelítostnost bez citů a běd,
své nesmírno, svou vlnu nadživota,
svůj noční příboj, z hlubin jenž se zved
a mizí v hloub, kde splývá duch i hmota.
Můj otče, tyrane a bratře můj,
jenž znát mne nechceš, mrazným jenž jsi zmarem,
půl zvíře, bože půl, šum, huč a duj
a rvi mé sny: vždyť tys, jenž dal je darem.