Jako člověk, jenž se loučí,
je ta pozdní krása dnů,
jako nadskutečný přelud
v řinoucím se zlatě zhmotněn
stojí strom a padá list.
Bude se nám brzo stýskat –
nám, jimž pro hltavost chvil
neznámo je vzpomínání –
po té lidsky prosté hloubce,
jíž jsme nedovedli žít.
Ševel barev pod nohama,
tmavou astru na prsou,
štíhle jda svým loubím vína,
svítí den a lampu zháší
jako člověk, jenž jde spat.