Když se mne ptáte, kde chci zítra spát –
Ať kdekoli. Vždyť duše nedlí v hrobě.
A přec mi slibte: ty, jenž měls mne rád,
i vy, jež pro mne pláčete, vy obě,
že z města pryč mne dáte vynésti,
kde bylo dusno tak a tolik prachu.
Když trpěl jsem, já mlčel. V neštěstí
jsem vzpřímen stál a pad’ jsem beze strachu.
A tak chci ležet: Ne, kde stená stesk
a pod závojem černým nuda zívá.
Chci na pahorku spát, kam bije blesk
a dcera nebes, vichřice, kde zpívá.
Kdo ke mně jde, ať stoupá v strmý svah.
Nechť zemi děkuje, kdo po mně touží.
Ať s mého hrobu v hloub zří po lukách.
A duch můj – mrak a zpěv – ať nad ním krouží.