POPELEC

„Vodo, vodičko křišťálová!“ To poustevník prones ta jitřní slova, když z chaty své v lese vystoup ven a nad studánkou stál nakloněn.

Mladému slunci poctu vzdal, do třpytných vln se pousmál, klek, jak by u oltáře sloužil, v průzračný pramen své vědérko vhroužil,

vody nabral, sáh nábožně do ní, cítil ji, chladnou, jež čistotou voní – – Vtom za sebou zaslech dusot koní, frkot, praskot a necudné lání,

škytání, drnkot a halekání. To rytíř a jeho panoš byl. Před poustevníkem seskočil: „Aj, ráno ses, otče, s lože zved!

My teprv ráno jedem zpět. Tři noci už piju a tolikéž dní. Jak necítit“, ušklíb se, „pokání! Je psáno, že hříšníku se sluší

nadlehčit nachmelené duši. Chci ze všech svých kousků ti počet vydat, vyzpovídat se – vypovídat – – Karban mne tíží a lež a frej –“

Děl poustevník: „Tedy se zpovídej!“ Ušklíb se rytíř: „Poustevníče, co růžence mých vin se týče, já živ jsem byl, jak všichni žijí.

A slyšet-li chceš tu litanii, já nedal na žádné přikázání, děvčata sváděl na potkání, otce nectil, usoužil matku,

svou paní dal vyhnat o jejím svátku, nu zkrátka, ať se kam chci točím, všude nějaký hříšek zočím –“ A v opilé zvůli vyprávěl dál

a „Teď mne rozhřeš!“ nakázal. Děl onen: „Cokoli vykonej, pravou však lítost v duši měj! Jen s ní lze dojíti rozhřešení.

V zem svatou jet bez ní, nic platno není. Tohle mé vědérko třebas vem, k studánce schyl se, zde pod smrkem. Klekni, nakloň se nad hladinu,

vody mi do něho načerpej, synu!“ A nádobu prázdnou mu podával. Rytíř, skloniv se nad pramen, stál, okůvek pod vodu ponořil,

a když jej vytáh, prázdný byl. Potichu zaklel a na zemi klek. Nevtek tam z pramene pramínek. Leh si, mumlaje slova vzteklá.

Ani krůpěj tam nenatekla. S rouhavým výkřikem ve vodě stál – a vody a vody nenabral. Zaskřípal zuby a do sedla sed.

„Dřív mne“, křik na hocha, „nečekej zpět, dokavad vody nenaberu. Vědro mi podej! V tom čert by byl věru, abych ten zázrak nedoved!“

A tak se vydal v daleký svět. Křížem krážem jezdil a chodil. Přes kolik potoků se brodil, shýbal se, vědérko potápěje.

A po každé zbylo mu bez krůpěje. Nechť se vrhal do dravých řek, proud a příval tam nenatek. A na břehu siného moře když stál,

hučící příboj se přes něho hnal a ani kapky mu nenechal. Daleké, marné pouti své želel. Přešel jen rok. A vlas mu zbělel.

A zrovna když opět popelec byl, zas do těch lesů tam zabloudil. S prázdnou nemohl, nechtěl zpět. Zkrušen a zmučen do mechu sed.

Okůvek s výčitkou ležel mu v klíně. O cestě dumal. O velké vině. I bylo mu líto hříchu a zla. Slza z oka mu vyhrkla.

Cítil ji prýštit, tu horkou, tu jednu. Jediná vyvřela. Padala ke dnu. Ke dnu klesla. A začla se dmout. Ta jedna, ta čirá, se rozlila v proud.

Z té jedné, té čisté, vlny se vzduly. Stoupaly. Přes kraj se přehrnuly: Pramen, po kterém volal vždy znova. Voda, vodička křišťálová.