Co na slunečních hodinách stín matný času chvátá,
ty vrůstáš, světlá, bez hnutí ve věčna svatou říš,
ty mluvíš touhou němých rtů, Beatrix o beata,
pod přimhouřeným pohledem jež nový život zříš.
Já, zbožný pohan, modlitbou tě vzývám světské slasti:
sen víček zaplaš blažených, jež vnitřní září mdlá!
Království světa tohoto k tvým nohám chce se klásti,
nad věcmi v stříbru příslibů vita nuova plá.