Déšť zavoněl, jenž přijde. Kaštan svítí
a louka večerem je prossáta.
Zde břímě odhodiv, já chtěl bych sníti,
jak potok čistě zní a nechvátá.
Zde dobré bydlo je a lidé dobří.
Jich řád se z pohádek a pověr stkal.
Tam nahoře jsou skřítci v mhách a obři.
Tam za mnou v městě hřích a svod a kal.
Ach, města hemžením už duše mdlá je.
Až příliš mnoho slov mi vyšlo z úst.
Zde povlovně a pozdě život zraje:
zde pomalu a mlčky chtěl bych růst.
Ne přes jezy jen burácet a slapy:
být potok, v němž se boží světlo stkví!...
A nevinně jak dumám si tak, skrápí
mne ležícího deštík májový.
Ó vůně jara! Vodičko má! Vláho!
Ty živá roso, cudně proudící!
Též já jsem dítě májové, a blaho
mne šlehá v tvář, mně stéká po líci.
Též já jsem potok, bublající v lese,
já, zmítaný a kalný, zlý a mdlý,
též já jsem pramen, v němž se světlo třese
a někdy – někdy! – bůh se zrcadlí.