Jsem s prací hotov, která není moje,
jsem hotov s prací, jež je víc než má;
v ní tajemství je ztělesněno dvoje,
a sama k čemus třetímu se zná
jak světla pruh, jenž, nad národy stoje,
co protilehlé, kruhem objímá.
Já v div se hroužil cizí vždy, vždy větší,
až nejhlubší jsem poznal: zázrak řeči.
Dvé vůdců temnotou a po úbočí
mne chránilo, když hrozil pád či zvrat.
S tím jedním jásám: Blažené vy oči!
S tím druhým šeptám si: Jen děkovat!
A třetí hlas – nechť hlučí svět a sočí –
mi probojovat pomoh klidný řád:
Být světle vhroužen v oko geniovo
a vědět: Na počátku bylo slovo.
A bude na konec! Neb v moci slova
je krása obrody, již má jen čas.
Jsem s prací hotov, jež, vždy nehotova,
kdys bude jiným podniknuta zas,
až – zmlazující se a věčně nová –
řeč přijde někoho si pozvat z nás.
My zažíháme ohně. V horách vanou
a příštím bratřím hoří v uvítanou.