Tak sešlehán jsem životem, že vniká
dvé břitkých jehel do každé z mých pór.
Já zemdlel mdlobou koně závodníka,
já zatrpk radostmi, jsem zdravím chor.
Přemíra slastí sládne na jazyku,
pro krásu pohybu se zemřít chce.
Co spíjelo mne něhou, v okamžiku
jak rána dýkou míří do srdce.
Je těžko život žít, když tolik varu
mi proudí žilami, až praská hruď.
Mně nelze žít, leč v horečce a v žáru –
a přec, ó křeči, pozdravena buď!
Jen tebou vzniká svět, jen z tebe tryská
zpěněná jízda, citů vodopád –
a smrt-li tak je opojení blízká,
já, žitím zmámen, zemru rád a mlád.
Jen zestárnouti nedovol mi, křeči,
jež obnažuješ každičký můj čiv;
jen životem se jízva žití zléčí:
já nechci odejít, bol nedoživ!
Nuž, trýzni dál a škubej a v mé tělo
svých jehel mučitelství zabodni;
jak pole, v něž sto rýčů tvrdě vjelo,
tak úderem svých ran mne zúrodni!
Ať prchne sen, ať zatvrdne má kůže,
ať sejde se rtů mdlá i mdlobná chuť;
tak přetav chorobného snílka v muže –
a stokrát, křeči, velebena buď!