Zas drahý kraj ten svítí pod nebesy, led fičí se stěny, hahou-hahoi, dech z končin báje vane „kdys“ a „kdesi“, agrafa hvězd plá nad černými lesy,
a velký vůz už sklání zlatou voj. Je vše, jak bývalo. A vše mne vítá, mne, jenž se jakby doživ navracím. Zas podsvětní ta stráň je jíním kryta,
zas podél cesty tajemně to svítá, zas láká mráz jak v pohádce, bych zdřim. Vy lampy, zavěšené nad Šumavou, vy jiskry, třpytící se do sněhu!
Já se světem se rozešel i slávou, však vy, jen vy mi sviťte nad mou hlavou, však vás, však vás i k smrti rozežhu! Jen plaňte dále, pohřební vy svíce,
k nimž nadarmo svou náruč rozvírám. A byť i hebká dotkla se mne kštice a srdcí pro mne ještě hořklo více, jsem na tom světě sám a sám a sám.
A náhle z očí mých jak boží posel se dere proud, jenž v hruď se propálí. Ó bože, jenž jsi nebem hvězdy rozsel, ó velký, jenžs nám cestu mukou posel,
dals očím dar, by horce plakaly. Já kdybych dnes byl bohem stvořitelem, z mých očí pršely by trsy hvězd. Největší hřích v tom srdci příliš vřelém,
největší hřích byl v životě mém celém, že přemíra v něm lásky, lásky jest. Co počnu si s tím neužitým darem, jenž byl mi prokletím a marně has?
Ať aspoň jiní bohatnou mým zmarem, nechť pukne srdce mé a jeho žárem nechť obloha se stkví a prožhne mráz! Já zbytečný zde pod obzorem zimy
svou píseň vyzpívat chci poslední. To srdce vkleté do hvězd, v sníh a v rýmy, to srdce bláznovské, ó pane, přijmi, jež modlitbu svou skládá zpovědní!
Cookies on Poetry Cove