Tak panensky se na mne usmál den,
jak ústa dívky, nahé bez úhony;
a jak se vracím, světlem pohlazen,
má horstev klín už zrůžovělé tóny.
Teď v krystalech mi duha zasrší,
teď večer mží a vonná stoupá pára;
plá stříbrem sněhu Zlaté návrší
a z údolí to dýchá dechem jara.
Kam pohled sahá, pláň a pláň a pláň;
kam letí vzpomínka, jen děkování.
To Bůh svou bílou nastavuje dlaň,
a zlatá zem, to slunéčko je na ní.
Již zmlká pták. Ni větřík nevane.
Šum dechu zatajil se v prsou lesa –
Teď, vzlétna s dlaně zamilované,
den s námi zakrouží až pod nebesa.