Zafičel shůry, used na korunách
výsměšný vítr zlý.
Zahrálo v srdci, na nejvyšších strunách,
tirili, tirili.
Klesají druzi, padli podél cest mi,
co krok, to hrob nebo hřích;
stíny zřím hrozit zaťatými pěstmi,
chraplavý slyšet je smích.
Mstitelek rejem poutníka to mrazí,
jenž, pozdně stoupaje, mdlí –
Ale ze srdce přec jen, a přes hroby a srázy:
tirili, tirili, tirilí!