Jak na písmo, jež v písek psáno sypký,
tak brzo zapomeneš na polibky.
Jak vítr běží řídkým rákosím,
jak na obzoru z lodi stoupá dým,
tak lehce láska odvane a zmizí.
Je rychlý život. A je věčně cizí.
Jen zkus ho sevřít pevně do dlaní,
když přes tebe jak příboj uhání;
té bílé hřívy chop se, a jak škebli
tě smete na břeh s řasami a stébly.
My samo slunce měli za bratra,
a vln a větru jen jsme míč a hra;
my věčna záruku v své lásce měli,
a že jsme písku vání, zapomněli;
my chtěli zmírat za vysněný hřích,
a chechtavým jsme rackům žert a smích.
A přec jen, přec... Je v hlubokém jak moři –
Ne ten, kdo život miluje: Kdo tvoří!