Spi, živote můj, potichu a hebce.
Jak víla sudička, já ke kolébce
jdu po špičkách a dary své tam kladu:
Hold přináším ti oblačných svých hradů,
své řeky pozdrav, jezu rozšumění
a vzkazy hvězd, jež v stříbrném jdou znění.
Toť vše, co mám. Pak, z přebohaté tísně,
jíž srdce mé se chví, vem dar mé písně.
A zbožný ret můj, k tobě jak se sklání,
ne tobě jen: dej světu požehnání!