Klesajíc drahou slunečního disku,
znalejší zas, že blíž má k neznámu,
neklidná duše – píseň vodotrysku,
jež plníc prázdní mramorovou misku –
tříští se do vzduchu a šumí v tmu.
Odtok a přítok, dění věčně dělné,
pěnící rozkoš, zmar a prolnutí,
kypivost žízně nedohasitelné,
běh bez dechu a vření bezúčelné,
únik a výtrysk, proud a prahnutí!
Než dovyzpívá hmotu-vražednici
a dřív než vyproudí svou bolest-hru,
zaniká potmě do neznáma znící
neklidná duše – paprsk tryskající,
jenž hasna plní misku z mramoru.