Šumí noc. Spí život a spí věci.
Ze spánku já řeku slyším téci:
mimo mne a nitrem se mi věčno
z nepoznána valí v nekonečno.
Ze spánku se duše rozpomíná:
Která byla moje domovina?
Vzeplula jsem z mořské tůně svaté?
Žila jsem svůj den již tisíckráte?
Zradila jsem na hvězdách své tělo?
Z bohů jsem, jimž zemříti se chtělo?
Jako by se z okna vykláněla,
jak by dechla v mhu, jež zacláněla,
v prozářené věčno duše hledí,
v tisíc vln a v tisíc odpovědí;
z okna, pod nímž v dál se valí řeka,
na pozdrav své domoviny čeká,
naklání se, půlnoc před očima,
čeká, nečeká, již sní a dřímá.
A jak usíná, jak ze sna dýše,
světlé okno přivírá se tiše.