A jestli v trosky se řítí
mé štěstí, vysněný hrad –
bylo přec krásné sníti!
Proč jsi mne nenechal spát?
Tvrdé je procitnutí.
Kol nahé jen stěny jsou.
Proč jste mi nevetkli, krutí,
dýku do prsou!
Stříbrnou mlhou zalit
není už ranní můj svět.
Nelze se blaženě šálit.
Pravda má krvavý hled.
Na vše, co v polosnu žilo,
zří zraky střísněné.
Všechno jsem ztratil. Vše bylo.
A všechno to bylo mé.
Nesnesu v světle žíti,
jež zbaveno par i snů.
Když v trosky můj hrad se řítí,
kéž v troskách zahynu!