Je pořád básníku jen čtrnáct let,
když nezná slov, jež řekl by, a pláče;
a když, co miluje, chce povědět,
má v somnambulních očích jaro spáče,
má kvítím protknut šeptající ret.
Zrát, smutkem stárnout v koloběhu dní,
z nichž jeden zabíjí a každý raní,
na levém křídle stát a poslední...
a jako v životě, tak v umírání
si pořád znovu šeptat: ještě zní – –